Když jsem dělal rozhovor s Brianem Youngem, bývalým členem legendární irské punkové kapely RUDI, netušil jsem, že již čtvrt století objíždí Evropu se svojí rockabilly kapelou Sabrejets, o kterých jsem do dneška nic nevěděl a ani je neslyšel. Zabil jsem tak dvě mouchy jednou ranou, protože hned po rozhovoru s RUDI jsme zabrousili na rockabilly a jeho vznik v Anglii a Brian není ten, který by to odflákl dvěma větami, takže z toho bylo opět zajímavé povídání.
Myslím, že jste vznikli někdy na přelomu 70. a 80. let, že jo?
Rozpadli jsme se v polovině 90. let a tak jsem hledal další kapelu. To byl okamžik, kdy jsem se dal 100% na rockabilly. Nejdříve jsem vzal dlouholetého kámoše, kytaristu Liama Killena a napsali jsme společně tuny písníček. Pak jsme vzali basáka Marty Cottrella a bubeníka Billa Johnsona, no a tak vznikli Sabrejets a hrajeme spolu již 25 let jen s malými změnami v sestavě. Sabrejets vydali víc desek, než všechny moje další kapely dohromady. Je to moje snová kapela a jsem na ní nejvíce hrdý. Hrajeme kdekoliv, kde nás chtějí vidět, a zrovna teď, když děláme tenhle rozhovor, nahráváme novou desku.
Pravda je, že už když jsem hrál s RUDI, jsem hodně poslouchal rock´ń roll a rockabilly a co se přístupu týče, rockabilly je určitě předchůdcem punku a podle mě to bylo ještě stále je více sexy, dravější a odmítavější, než kdykoliv předtím. Rockabilly vždycky fungovalo vně hlavního proudu a pořád ještě dokáže lidi vyprovokovat kdekoliv na světě, což se nedá říct o punku, který podole mě ztratil svoji schopnost šokovat před mnoha lety. Rockabilly sebou přineslo jednak DIY přístup a potom také fungování malých labelů, které vedli nadšení fandové. Já jsem vyrůstal na glamrocku a starým rock´ń rollu a naučil jsem se hrát na kytaru tím, že jsem poslouchal desku Chucka Berryho The Greatest Hits. S Rudi jsme nejdříve začali hrát starý rockń rollový písničky a glamrock-covery jako třeba „Shakin´all over“. Takže od glamrocku jsem se dostal přes Eddie Cochrana až k The Cramps. U nás v Belfastu většina pankáčů měla ráda rockabilly a mladý Teddy boys měli zase rádi punks. Co je zajímavý, že spousta napomádovaných rockerů v USA jsou bývalí pankáči a na naše koncerty jich chodí stále hodně. Řekl, bych, že svojí dravostí dnešní rockabilly scéna vypadá stejně jako ta punková v roce 1976.
Jak vypadala rockabilly scéna ve Velké Británii v polovině a na konci 70. let? Existovalo to nějak souběžně s punkovou vlnou, nebo to skoro umřelo a hrálo tam jen pár kapel, ale jako scéna nebo hnutí to neexistovalo?
V 70. letech byl v Evropě velký návrat rock´ń rollu. Teddy Boys a rockeři nikdy nezmizeli a hodně filmů to dokazuje. V roce 1972 se konal velký koncert legend na Wembley, který se zachoval i na filmovém materiálu a hráli tam Chuck Berry, Jerry Lee Lewis a Little Richard, kterým předskakovali MC5,Bo Diddley a Dr.Feelgood. Budoucí manager Sex Pistols Malcolm McLaren tam měl stánek, který se jmenoval „ Too fast to live“ a prodával tam věci rockerům. Lístek na koncert stál tehdy kolem 2 liber, což na tak velký jména není moc, když vezmeme v úvahu, že o 4 roky později stály lístky na punkový kapely kolem libry.
______________________________________________________________________________________________
Nejsem si úplně jistý, jestli obnova rockabilly přišla s kapelou Stray Cats v roce 1980 nebo to přišlo později a oni byli jen ten spouštěcí mechanismus. Jak to vidíš ty?
Jak jsem se už zmínil, rockabilly a rock´n´roll nikdy Evropu neopustily, vždycky tady bylo několik dobrých kapel, který ten prapor třímaly, jako třeba Flying Saucers, Crazy Cavan and the Rhytm Rockers, Darts nebo Shakin Stevens a nikdy nechyběly na britským nebo evropským žebříčku. Zatímco tyhle kapely byly více orientované na rock´ń roll, kapely, které mě dostaly k rockabilly byly Whirlwind a Link Wray. Navzdory tomu, co tehdy psal hudební tisk, vždycky tady byl crossover mezi punkem a rockabilly. Stačí si vzpomenout na The Clash, kteří se oblíkali jako rockbabilly. Bylo tu několik velmi dobrých kapel, jako Polecats nebo The Meteors a hodně lidí, který už punk nudil se k rockabilly obrátili. Pro mě to však byli Stray Cats, kteří zněli absolutně unikátně. Pak tu taky byli The Cramps, což byla v té době asi jedna z nejvlivnějších kapel. Já jsem je miloval a se Sabrejets hrajeme vždycky v únoru, rok co rok koncert na počest Luxe Interiora. Stray Cats totálně explodovali na TV a v rádiu a zažehli celosvětový rockabilly revival. Pořád si kupuju desky, co jejich členové vydávají, ale nejsem fanouškem Brian Setzer Orchestra.
Vím, že jsi to už trochu naťuknul, ale líbilo se ti rockabilly ještě před tím, než jsi založil RUDI nebo jsi prostě chtěl jen hrát chytlavou hudbu a chtěl jsi sledovat kapely, co se ti líbily a to tě k rockabilly prakticky přivedlo?
Já jsem nebral hudbu jako něco, co je rozdělené do nějakých žánrů nebo stylů. To škatulkování je myslím záležitost posledních let. Když jsem založil RUDI, tak byla jen hudba, která se mi líbila a která se mi nelíbila. A osud tomu chtěl, že to co se mi líbilo, byl glamrock a rock´ń roll a to se nikdy nezměnilo. A když se objevil punk, to to byla taková směs těchto dvou směrů, i když punk hodně byl vděčný glamrocku a starýmu rock ń rollu a to jak v přístupu, tak po vizuální stránce. Jen se podívej na účesy, džíny a křiváky u prvních kapel.
Pořád věříš v punkovýho ducha a tak hraješ třeba punkový písničky v rockabilly kabátě, nebo jsi za tím jednou provždy udělal tlustou čáru a teď jsi čistě oddaný Billu Haylemu, The Meteors a Johnny Cashovi?
Nejsem rockabilly puritán, který si myslí, že kapely musí vypadat a znít jako muzejní kousky kapel, které začaly v roce 1955. To ani tehdy, když začaly, nebylo úmyslem. Myslím, že tento názor na rockabilly je stejně pitomý a krátkozraký jako ten, který mají pankáči, kteří by pořád chtěli žít v roce 1976. Původní rockabilly hudebníci bylo kupředu hledící a myslící lidé, kteří byli vepředu všech inovací, což mnoho lidí opomíjí a myslí si, že rockabilly v 50. letech bylo něco ujetýho. Většina tehdejších rockabilly hudebníků vyrostla v chudých poměrech a tvrdě pracovala. Obvykle hráli v zaplivaných klubech, kde se scházeli místní opilci a dělníci a o rvačky nebyla nouze a byly na denním pořádku, protože se lidem nelíbily jejich napomádované účesy, a oblečení. Pak přišly velké firmy a všechnu tu dravost učesaly, aby se mohla dobře prodávat, stejně jako to udělaly o dvě dekády později s punkem. Pro mě nejlepší rockabilly vycházelo na malých labelech a to platí i v punku, za nímž jsem neudělal tlustou čáru, protože jeho energii a přístup mám zažraný pod kůží a naučil mě DIY věcem. A doufám, že to ve mně zůstane až do smrti.
Kdy a kde podle tebe původní rockabilly vzniklo a co všechno může být podle tebe dáno do tohoto žánru?
Myslím, že určit přesnější datum bude dost obtížné, protože hodně lidí experimentovalo s podobnou hudbou na různých místech, ale pro mě osobně je to červenec 1954 v Sun Studios, kam přišli Elvis Presley, Scotty Moore a Bill Black. Nikdy jiný z těch co hráli podobně, neměl takový dopad jako tihle tři. Faktem je taky to, že nikdo neuměl zpívat jako Elvis a nikdo taky nevypadal tak dobře jako on. On měl v sobě všechno to, co nikdo před ním neměl. Byl divoký, nespoutaný, sexy, nebezpečný a jeho hudba hodně divoká a provokující. Scotty a Bill přinesli jeho hudbu k životu a postavili celý hubení svět na hlavu. Taky nezapomínejme na to, že establishment nenáviděl a proklínal Elvise za jeho nespoutanost a tisk ho shazoval, urážel a proklínal. Byl opravdu prvním rock´ ń rollovým rebelem a byl více nebezpečný a šokující než tisíc Johnny Rottenů. Pro mě jsou nahrávky Sun Records základním kamenem rockabilly a ukázaly cestu ostatním. Zvuk je jednoduchý-akustická rytmická kytara, elektrická kytara a nejdůležitější nástroj, kontrabas. Jeho slapování definuje celý rytmus skladeb. Někteří puritáni věří a tvrdí, že tohle a jenom tohle je opravdové rockabilly a trvají na tom, že rockabilly nemá bicí. Na druhou stranu je dneska spousta kapel, které jsou označovány za rockabilly, což evidentně nejsou. Někdo je tak označil jenom podle účesu a oblékání, ale ne podle hudby. Jako všechno, také rockabilly se hodně změnilo od roku 1954 a já s tím souhlasím. Nevidím důvod, proč bych si měl dělat vrásky s tím, zda tahle nebo tahle kapela zapadá do škatulky rockabilly, kterou někdo jednou definoval na nějakém základě. Buď se mi jejich hubba líbí, nebo nelíbí, jednoduché jak facka. Jedním dechem ale říkám, že nesouhlasím se sub-žánry, jako jsou neo-rockabilly, psychobilly, punkabilly- hudba by měla bourat bariéry a ne je stavět.
Punk se nejdříve jako odpudivá senzace a móda postupně proměnil až v životní styl. Myslíš, že rockabilly a pschobilly mělo podobný záměr, ale nikdy se nerealizoval, protože nemělo tak masivní podporu a zůstalo tak pouze minoritním hudebním žánrem, který má jen bavící efekt?
Podle mě byl punk mrtev nebo umíral už v roce 1980 a všichni ti pionýři, kteří stáli u jeho začátků, se posunuli k dalším věcem. Pak tam přišli lidi, kteří nebyli v hnutí punku v letech 1976, 77 a 78 a snažili se kopírovat to, co si mysleli, že punk ve své podstatě je, ale byli totálně mimo mísu. Punk byl vlastně o oslavě individualismu a duchu DIY a ne o tom, že všichni budou znít, vypadat a myslet stejně. Punk se stal násilnějším, nudnějším a primitivnějším, takže si osobně nemyslím, že to, co se dneska považuje za punk, má co do činění s původní myšlenkou, která vznikla v roce 1976. Nyní je to tak bezpečné klišé, které je tak předvídatelné, nudné a totálně bylo pohlceno mainstreamem. Byl bych rád, kdyby mi někdo dokázal opak, ale já jsem neslyšel originálně znějící punkovou kapelu celé dekády. Většina dnešních kapel zní jako blbá kopie The Clash a Sex Pistols nebo jako trash metal.
Takže to je, co se týče té originality – přetavení rebelie v peníze. Nezapomínej taky na to, že některé velké punkové kapely byly před tím jen hard rockovými hudebníky, kteří v punku viděli krátkodobý marketingový tah, takže si ostříhali vlasy a cynicky naskočili do rozjetého rychlíku. Nikdy nevěřili ničemu, kromě faktu, že by mohli rychle zbohatnout. V přímém kontrastu s tím, rockabilly zůstalo přísně hardcorové, nikdy se nesnažilo zalíbit se nebo prodat svoji popularitu a vklouznout do mainstreamu. Lidé to prostě hrají, protože se jím líbí syrová hudba a životní styl a moc dobře vědí, že nikdy nezbohatnou tím, že to hrají. Takže podle mě rockabilly zůstalo u svých drsných kořenů a rebelující víc než punk. Bohužel, pokaždé když se nějaké mladé hnutí stane populární, přijdou prachatí obchodníci, celé to přebalí a prodají to masám a pak se smějí celou cestu do banky. Stalo se to jak punku na konci 70 let, tak modernímu rockabilly na začátku let 80. A bohužel nesmíme ani zapomínat na ty původní hvězdy z 50. let.
Jsou pro The Sabrejets jen hobby nebo si hraním s nimi vyděláváš na živobytí? Jak často hrajte a které země jste již navštívili?
Sabrejets jsou pro mě způsob života celých 25 let, ale všichni máme svoji práci, protože aspoň tady v Belfastu se nedá vyžít je z hraní hudby. Pozitivní stránkou toho je, že si můžeme dělat přesně to, co chceme a nemusíme dělat nějaký kompromisy v naší hudbě. Hrajeme tak často, jak to jen jde a každý koncert je jiný, dáváme do toho všechno, nic neochodíme. Hrajeme především v Anglii a Irsku, zatím nejdál jsme byli v Norsku a Švédsku a příští rok už máme nasmlouvaný koncerty v Německu a Itálii. Moc rádi bychom hráli i v Čechách, překážkou by byly asi cestovní náklady od nás z Irska.
______________________________________________________________________________________________
Je obtížné v rockabilly být tak jiný, aby kapela vyčnívala nad ostatními a nebyla „jednou z mnohých“?
V současnosti hraje spousta tzv. rockabilly kapel, které mě k smrti nudí. Nevidím na tom nic zajímavého, snažit se otrocky kopírovat to, co bylo v roce 1956. Nemám trpělivost sledovat ubohé kapely, které se oblíknout do stejnýho oblečení a hrají slabé covery dobře známých hitů a nesnaží se ani skládat vlastní materiál, proč taky, že? Hodně rockabilly a punk kapel se snaží znít a vypadat stejně, což je podle mě ztráta času. Díky naší historii a zázemí, The Sabrejets mají unikátní styl a vzhled, protože každý z členů přináší něco jiného a tak tvoříme docela různorodou skupinku lidí. Nejsme žádní puritáni a nebojíme se riskovat a experimentovat, a to nás udržuje stále čerstvé. Nemáme žádný plán nebo kouzelnou formuli, pouze děláme to, co děláme, jak děláme a taky v to věříme a neděláme kompromisy. Samozřejmě může být pro kapelu obtížné získat pozornost médií, ale my jsme si vybudovali poměrně slušnou reputaci doma i za hranicemi a tím, že jsme věrni tomu, co děláme, se vyhýbáme nějakému nálepkování či škatulkování. Například nás pozvali hrát na spoustu bluesových festivalů tady v Irsku. My sice nejsme bluesová kapela, ale organizátoři ví, že když nás postaví na pódium, že diváky zdvihneme ze sedadel, takže se hraní nebráníme. Je s podivem, že mnoho lidí, co nerado poslouchá rockabilly nás má rádo. Já to vidím tak, že pokud ostaneme jen poloviční šanci a chytíme ji za pačesy, lidé budou u vytržení z toho, co jim předvedeme. Takže to obvykle končí tak, že dostáváme pozvánky na další ročníky podobných festivalů a tak se škála pomalu, ale jistě rozšiřuje a nikdy nenecháme pořadatele zklamané. Hodně často nás hrají na internetových stanicích, protože klasická rádia tady v Irsku, to je samá sračka. Hrají pořád dokola stejných 20 písniček. Něco ale asi musíme dělat dobře, protože naše desky se prodávají hodně rychle.
Užíváš si hraní se Sabrejets stejně nebo víc, než sis to užíval s punkovými RUDI, nebo to jsou dva odlišné pocity, které nejde srovnávat?
To je zajímavý, že tuhle otázku dostávám poměrně často, nicméně se to nedá srovnávat. Miloval jsem hraní s RUDI, protože to byla moje vůbec první kapela a pořád jsem hrdý na to, čeho jsme dosáhli. Stále věřím tomu, že jsme byli tou nejoriginálnější, nejlepší a nejvzrušující kapelou, která v Severním Irsku vznikla-ale to bylo před 40 lety-a pro mě punk nebyl nikdy o nostalgii nebo přemýšlením a žití v minulosti. Což je také jeden z důvodů, proč se RUDI nikdy znovu nedali a nedají dohromady. The Sabrejets jsou moje vysněná kapela, píšeme si svoje texty, hrajeme na 100% a děláme si to, co chceme, a jezdíme po celé Evropě. Pořád v sobě mám punkového DIY ducha, ale pro mě jsou The Sabrejets tím, čím dneska jme a na čem mi záleží.
Moc děkuji za rozhovor.
Pro RockabillyCZ
Vítek Formánek a Eva Csölleová
