„Route 66 se za dobu své existence stala dějištěm mnohých významných událostí, které se odrazily v literatuře, filmu či hudbě a pomohly ji tak „zviditelnit“ v celosvětovém měřítku,“ říká obdivovatel Route 66 a zakladatel její české asociace Zdeněk Jurásek.
Zdeněk Jurásek: Route 66 je, dá se to tak říci, v podstatě živý organismus. Při každé jízdě se objevuje něco úplně nového, originálního, co tu naši hlavní ulici Ameriky dělá ještě krásnější a přitažlivější.
Zdeněk Jurásek (1962) – propagátor americké Route 66.
Projel 2x celou trasu od východu na západ na kole.
Spolupracoval na filmových dokumentech o své cestě po této silnici.
V roce 2007 založil Českou asociaci Route 66.
Byla mu v USA odhalena hvězda na chodníku slávy Route 66.
Bývalý člen skupiny Fleret a organizátor festivalu Trnkobraní.
Organizátor evropského festivalu Route 66.
Route 66 je Vaše láska, posedlost a závislost. Kdy a čím Vás tak uhranula? Bylo to ještě v době totality nebo až po ní?
Kdy a jak to bylo, vlastně ani nevím. Za totality jsme vstřebávali Ameriku jako něco, kam nás to táhne, ale kam nás komunisti stejně nepustí. Ta „šestašedesátka“ do nás pronikala tak nějak nenápadně – přes Steinbeckovy Hrozny hněvu, což byla na střední škole povinná četba, přes muziku – první píseň na prvním albu Rolling Stones je Route 66, nebo přes filmy – za všechny jmenuju třeba slavného Rain Mana. Ale přesnou představu jsme neměli. Nedávno jsem se na to téma bavil se svým spolužákem Pavlem Doleželem, též velkým fanouškem, a shodli jsme se na tom, že jsme možná ani konkrétní výraz Route 66 běžně nepoužívali. Pro nás to všechno byla hlavně svobodná jízda Amerikou…
V roce 1998 jste si celou trasu z Chicaga až na molo v Santa Monice projel na kole. Bylo to proto, že jste si ve 36 letech chtěl dokázat, že ještě máte „páru“ plnit si velké sny, nebo jste si to těch 4 000 km cesty chtěl „intimně osahat“, což by se Vám na motorce nebo v autě nepovedlo?
Nic takového. Celý život bojuju s nadváhou a sport jsem si tehdy zvolil jako způsob, jak dát dolů nějaká ta kila navíc. Začal jsem trénovat a v roce 1997 jsem absolvoval první dálkovou jízdu, od nás ze Zlína do dánského Legolandu. Moc se mi ty dlouhé cesty na kole zalíbily a rozhodl jsem se naplánovat si další cyklistický cíl – přejet Ameriku od východu na západ. Zrovna v té době jsem v magazínu National Geographic objevil článek o arizonském úseku Route 66. V tu chvíli se mi to v hlavě všechno spojilo dohromady – když přes Ameriku, tak po Route 66. A bylo to.
Cestám do na Route 66 jste podřídil všechno, prodal jste svůj podíl v regionálním rádiu, v roce 2012 jste ukončil organizování festivalu Trnkobraní a od roku 2008 organizujete zájezdy do USA. Založil jste Českou asociaci Route 66, provozujete internetové Radio 66. To máte velké štěstí, že Vás manželka podporuje a pomáhá Vám, že? Bylo to tak vždycky, nebo jste jí nakazil?
Hned po mém návratu z první cyklistické jízdy jsme se domluvili, že se na Route 66 vydáme společně, a to co nejdřív. Tentokrát už tedy autem samozřejmě. Takže se do té správné atmosféry vpravila velice záhy. A od roku 2013 jezdíme z našimi výpravami pravidelně oba dva.
Route 66 fungovala „jen“ v letech 1926-1985, přesto je z ní takový pojem a fenomén, který se dostal do filmu, hudby, literatury. Čím to je?
Důvodů je hodně. Už to, že Route 66 byla první a na dlouho jedinou celoročně sjízdnou transamerickou silnicí, jí dávalo velkou výhodu. Za dobu své existence se proto nutně stala dějištem mnohých významných událostí, které se odrazily v literatuře, filmu či hudbě a pomohly ji tak „zviditelnit“ v celosvětovém měřítku.
„Lidi si jedou na Route 66 plnit svůj celoživotní sen.“
Například exodus zchudlých oklahomských farmářů do Kalifornie v 30. letech minulého století probíhal prakticky výhradně po Route 66. Stejně tak přesuny amerických vojsk během druhé světové války. V padesátých letech se pak „šestašedesátka“ stala symbolem poválečné konjunktury a turistického způsobu poznávání vlastní země. Odborníci také zmiňují i šťastnou volbu samotného čísla 66. Původně se totiž nová silnice měla jmenovat Route 60.
Viděli jsme Vaše dokumenty o cestování po Route 66 a měli jsme pocit, jako by na této trase byli lidi stejně naladěni, milující retro a svobodu, kteří alespoň na chvilku chtějí uniknout z dnešního světa do toho starého, který už zmizel, ale tady jako by přetrvával. Máme mylný dojem? Jaké pocity máte při té cestě, jsou odlišné od toho, když jedete po klasické dálnici v USA, než sem dojedete?
Ano, lidi si jedou na Route 66 plnit svůj celoživotní sen. Tedy takhle to prakticky všichni říkají. Mají vlastně stejný důvod, z jakého jsem se poprvé na „routku“ vydal i já. Splnit si svůj trochu nejasný sen z mládí a zjistit, nakolik se ta jejich představa shoduje se skutečností. Ten samotný pocit z jízdy po Route 66 zvláštní rozhodně je a kdo ho osobně nezažil, těžko to pochopí. A drtivá většina těch, kteří tu celou trasu absolvovali, po návratu tvrdí, že se tam chtějí ještě jednou vrátit a projet si ji znova…Těžko se ta výjimečnost Route 66 vysvětluje, ale já se domnívám, že klíč může být v tom, že ji projedete kompletně celou. Pokud si dáte jenom nějaký úsek nebo část, je to sice lepší než nic, ale už je to jen kus obyčejné silnice někde v USA.
Když přijedete se skupinou 25 lidí z Čech, motorky a auta si musíte dopředu zamluvit a půjčit v Chicagu (aby se dostalo na všechny) nebo někdo veze vlastní stroj? Může se začít i v Santa Monice a jet do Chicaga nebo zásadně vždy jen opačně?
Motorky i auta si půjčujeme na místě. Přivézt si svůj stroj z domova je komplikované, možná i trochu riskantní, a ne moc výhodné. Většinou jezdíme z východu na západ, ale občas i opačně. Oba dva směry mají své kouzlo a žádný není ani lepší, ani horší. Já si ale nejraději dávám „double“, to znamená tam i zpátky… 🙂
Celou trasu těch 4 000 km jedete zhruba 17 dní. To jedete všichni v konvoji a máte domluvené zastávky a víte, že spíte tam a tam, nebo máte sraz vždy až večer a každý si jede a staví, kde chce?
Jezdíme ve skupině, jsme propojeni vysílačkami a máme pevný denní plán. Navigování je složité, protože Route 66 není většinou v automapách vedena pod svým původním názvem, ale pod mnoha různými čísly v jednotlivých státech. Existuje také hodně variant z různých období její existence, takže se lehce můžete ztratit.
„Důležitou součástí jízdy po Route 66 jsou zastávky u různých zajímavých míst či atrakcí a také setkávání se zajímavými lidmi.“
Důležitou součástí jízdy po Route 66 jsou zastávky u různých zajímavých míst či atrakcí a také setkávání se zajímavými lidmi. Proto jsou jednotlivé etapy naplánovány tak, abychom se samozřejmé posunuli o patřičný kus dál, ale aby zbyl čas i na ty zajímavosti podél trasy.
Platí tam stejná silniční pravidla jako jinde a hlídkují tam policejní vozy, nebo tady je všechno trochu jinak, ale všichni to respektují a jsou „na jedné lodi“?
Každý stát má vlastní pravidla silničního provozu, která se mohou navzájem lišit. Zatímco ve většině států na trase můžete například jet na motocyklu bez přilby, v Kalifornii vás to nesmí snad ani napadnout. Různé jsou i maximální povolené rychlosti, i když obecně platí, že v USA se jezdí o něco pomaleji než u nás. To ale těm, kteří přijeli poznávat Route 66, absolutně nevadí. My tady kvůli závodění rozhodně nejsme! Policii moc na silnici nepotkáte, ale v případě, že se na cestě něco přihodí, je na místě zatraceně rychle.
Američtí řidiči mají velký respekt vůči skupinám motorkářů či motoristů. Pokud jste jasně označeni a pohybujete se společně, berou vás jako jedno těleso a na křižovatce vás nechají projet naráz.
Vy jste projel celou trasu již více než 35x. Není to otrava, když víte, že na 105 km je Café, na 210 km je vrakoviště, a tak vlastně Vás už nic nepřekvapí, jako kdybyste jezdil roky na stejnou pláž u moře?
Možná se budete divit, ale není. Naopak je fajn potkávat se třeba jednou za půl roku nebo za rok s lidmi, kteří jsou za ta dlouhá léta v podstatě vašimi dobrými přáteli a předávat dalším lidem z Evropy tu skvělou atmosféru, kterou mám tak rád. A protože Route 66 je, dá se to tak říci, v podstatě živý organismus, při každé jízdě se objevuje něco úplně nového, originálního, co tu naši hlavní ulici Ameriky dělá ještě krásnější a přitažlivější. A na to se taky vždycky těším.
Je Route 66 jen příjemný „odskok“ do minulosti, nebo je to i životní styl a okruh Vašich přátel se rekrutuje téměř výhradně z lidí, kteří již zde jeli, protože „obyčejní lidé“ jsou někde „jinde“?
Už je to i životní styl. Když jdu ve Zlíně do bazénu, hledám automaticky skříňku číslo šedesát šest. Manželka též. Cyklistickou jízdu po Route 66 jsem doposud absolvoval dvakrát. Kdybych se znovu vyprovokoval k tomu, že na kole někam hodně daleko vyrazím, asi bych si vybral zase…Route 66. Mám hodně přátel, které jsem získal právě díky Route 66. A i moji dávnější přátelé naštěstí už většinou na Route 66 byli též. Prostě si postupem času doplnili vzdělání, nebo to mají v plánu. 🙂
Založil jste Czech Route 66 Association. Kolik máte členů, a pokud chtějí lidé jet trasu Route 66, musí jet výhradně s Vámi, protože již to máte „v malíčku“ nebo i sólo? Stane se Vám, že zájem o jízdu je tak velký, že třeba musí roky čekat?
S tou naší asociací je to tak: My jsme vyloženě neformální komunita, která se označuje hrdým slovem asociace. Jsme vlastně takovým fanklubem, který sice má zhruba dvě stě členů, kterým doma visí hezká plechová tabulka s jejich jménem, ovšem našich příznivců je ve skutečnosti mnohonásobně víc. A mnozí z nich jsou velmi aktivní. Někteří si na základě svých zkušeností a zážitků z jízdy po Route 66 dokonce vybudovali úspěšně fungující stylové restaurace, motely či pod jménem Route 66 pořádají populární kulturní nebo motoristické akce. Z toho mám samozřejmě velkou radost.
Cestovat po Route 66 lze jakkoliv a vůbec to nemusí být se mnou. Prostě podle chuti. I když je fakt, že už jsem tam párkrát byl a trochu se tam vyznám, což může být pro zájemce výhoda. 🙂
„Policii moc na silnici nepotkáte, ale v případě, že se na cestě něco přihodí, je na místě zatraceně rychle.“
Mojí nepřekročitelnou zásadou je, že s každou výpravou jedu osobně, a to lidem dává pocit jakési větší jistoty. Ale někdo radši jede sám, a to plně respektuju. Naše jízdy neplánuju moc dopředu, není kam spěchat. Možná trochu napjatější to bude v roce 2026, kdy „šestašedesátka“ slaví sté výročí.
Jako Čech máte svoji hvězdu na chodníku slávy Route 66. To je za aktivitu, kterou v tom směru vyvíjíte, za udržování odkazu tradice u nás nebo děláte něco, co samotní Američané nikoliv, a proto Vás oceňují?
Ano, lidé i organizace z Route 66 rádi oceňují ty, kteří k nim dokážou přivést lidi z Evropy. Koneckonců i na nich taky docela závisí jejich živobytí. Mají radost, že „routku“ propagujeme tam, kde by se jim to samotným dělalo jen velmi komplikovaně. A když úplně odhlédneme od té obchodní stránky věci, Američané jsou prostě nadšení z toho, že lidi z ciziny obdivují jejich milovanou silnici. To se mnohdy projeví už hned po příletu při pohovoru s imigračním úředníkem. 🙂
Spolupracujete s jinými asociacemi v zahraničí nebo jen s těmi v USA a máte u nich nějaké bonusy či výhody, které nečlen nemá? Je to něco jako spojenectví klubů Harley Davidson ve světě?
Se všemi se samozřejmě známe, ale nějaké konkrétní funkční propojení neexistuje. Žádné speciální bonusy taky nemáme. Ta výhoda spíš spočívá v tom, že naše „rouťácká“ tradice je prostě už tak dlouhá, že se o nás na celé trase R66 moc dobře ví. A vždycky, když ohlásím termín další jízdy, tak se ta zpráva šíří šestašedesátkou jako tichá pošta a každý se na nás už předem chystá. A asi i těší.
Příští rok, 26. 11., oslaví Route 66 100 let od svého otevření. Připravují se nějaké speciální akce při té příležitosti, na kterých samozřejmě nebudete chybět nebo se na nich dokonce sám podílíte?
Všechno to na Route 66 už teď žije blížícími se oslavami. Státy i jednotlivá města uvolňují peníze na zkrášlování Route 66. Renovuje se, rekonstruuje se, plánuje se. A je to tak dobře, alespoň je vidět, že šedesát šestka není v žádném případě mrtvá záležitost a zase ji to někam posune. Já u toho budu stejně tak, jako v každém roce. I když vlastně asi o trochu víc. Něco se chystá a uvidíme, jak se to vyvine.
Kromě výše uvedených aktivit pořádáte ještě mezinárodní festival Route 66. To je něco v duchu srazů amerik? Rocková hudba, soutěže, spanilá jízda…, má to i nějaký „výchovný prvek“, například abyste přitáhli mladou generaci?
Dělat festival Route 66 i v Evropě byl nápad našich německých kolegů. Oni ho poprvé uspořádali v roce 2016 nedaleko Stuttgartu. Původně to bylo zamýšleno tak, že se akce bude konat pokaždé v jiné zemi. V roce 2018 jsme se iniciativy chopili my a festival zorganizovali ve Zlíně. A i když se akce setkala s mimořádně dobrým ohlasem a přijelo na ni i množství hostů přímo z Route 66, nepřihlásil se už nikdo, kdo by po nás převzal ten pomyslný štafetový kolík. Opustit dobrou myšlenku nám ale bylo líto, a proto jsme se rozhodli v pořádání pokračovat v Česku i nadále. V loňském roce jsme se spojili s organizátory populární akce Prague Harley Days a Evropský festival dostali do prostoru výstaviště v Praze Holešovicích. To považuju za mometální vrchol naší činnosti a propagace nejslavnější silnice světa na evropské půdě.
Vaše paní zajišťuje přednášky a besedy. Kam jezdíte, kdo si Vás objednává a co všechno jim vyprávíte?
Přednášky či besedy dělám moc rád, můžu se při nich pořádně vypovídat na mé oblíbené téma. 🙂 Snažím se publikum seznámit s historií a vysvětlit, proč se Route 66 stala takovým celosvětovým pojmem. Někdy přijde řeč na naše aktivity nebo na některé zajímavé příhody z cest. Jen vždycky musím trochu sledovat čas, abych délku svého projevu poněkud nepřehnal. Už se mi stalo, že se část publika začala rozcházet na poslední večerní autobusové spoje a já se pak nestačil ani rozloučit.
Děkujeme za rozhovor.
Vítek Formánek a Eva Csölleová
Foto: archiv Zdeňka Juráska
