Od cyberpunku až k Mad Sin

Andy Laffa jsem potkal několikrát na koncertech různých formací, ve kterých bubnoval. Ať to byli Mad Sin nebo The Berlin Tree. Když jsem do něj vrazil v Praze na koncertě streetpunkových Bad.Co, říkal jsem si, že by stál za rozhovor. Byl velmi ochotný, takže teď si i vy můžete přečíst, o čem jsme si povídali...

 

Andy Laaf

 

Jakou máš hudební historii, kdy jsi hrál prvně na bicí a která byla tvoje první kapela?

Na bicí jsem začal hrát, když mi bylo 14. Byl jsme poněkud hyperaktivní dítě a hrál jsme od té doby na všechno, co mi přišlo pod ruku, což děsně štvalo mé rodiče, protože jsem je tím rámusem rušil. O mnoho let později mě dva kamarádi donutili, abych hrál v psychobilly kapele“ The Pilgrims“. Začal jsem trénovat jak šílený, protože jsem konečně našel, co jsem hledal, potkal jsem svůj Osud.

Byl jsi aktivní pankáč na hudební scéně, nebo jsi měl jen rád rock´n´roll a díky tvé schopnosti ti byla nabídnutá místa v různých kapelách?

Líbily se mi a dodnes se líbí různé hudební směry. Vždycky jsem rád hrál tvrdou a rychlou hudbu jako punk a metal, abych nějak kompenzoval svůj vztek. Měli jsme zkušebnu ve velkém bunkru, kde bylo asi 60 místností. Za každými dveřmi se hrála jiná hudba a mě lákalo hrát s kýmkoliv, kdo potřeboval bubeníka. Takže se také stávalo, že jsem měl čtyři zkoušky se čtyřmi různými kapelami během jediného dne. Skvělá doba! V roce 1990 jsem se přidal k cyberpunk/dark new wave skupině s názvem „The Cassanda Complex“. Ta kapela vždycky hledala nový přínos do své tvorby. Tehdy chtěli, abych hrál s nimi ještě vedle automatického bubeníka. Takže to mě přivedlo k elektronické hudbě a líbilo se mi to. No vlastně se mi to líbí dodneška. Na jaře roku 1993 jsem se přestěhoval do Berlína a stal se členem východoněmecké punkové kapely „ Die Skeptiker“. Hodně jsme hráli naživo, jezdili po turné a když jsme měl čas, hrál jsem i v dalších kapelách rozličných žánrů.

Jsi profesionální hudebník, nebo pracuješ, když zrovna nejsi na turné nebo nenahráváš?

Ano, jsem profesionálem od roku 1993 a pokud nejsem na turné nebo ve studiu, vypomáhám jako barman v několika berlínských barech. Nikdy jsem neměl „ opravdové“ zaměstnání.

Mad Sin je celosvětově populární kapela. Jak ses k nim dostal a jak to tam fungovalo? Je Köfte tvrdý šéf a je obtížné s ním vyjít, protože co řekne, tak musí být nebo jste si tam byli všichni rovni?

Znal jsem Mad Sin od roku 1989. The Pilgrims jim tehdy předskakovali v Berlíně. Köfte nevěřil svým očím, když viděl, že v psychobilly kapele hraju na soupravu s dvojitým basovým bubnem. Poté, co jsem se přestěhoval do Berlína, mě naháněl a chtěl, abych u nich začal bubnovat. Protože jsem měl spoustu rozjetých projektů, trvalo to až do roku 2002, než jsem se stal členem Mad Sin. Tehdy tam hrál i můj dobrý kámoš Tex Morton a byly to skvělé časy. Není snadné vycházet s velkým šéfem, který ví, co chce a jak toho dosáhnout. Pokud jsi profesionál, těžko to v kapele jde bez problémů, protože to přináší s sebou spoustu práce. Köfte měl vždy ve své hlavě velké představy a tak tlačil pořád na pilu ve všech směrech. Köfte je výborný textař, producent a taky bubeník. Nicméně je nutné říct, že všichni členové Mad Sin byli a jsou skvělými hudebníky a mohli si říct svůj názor na výsledný produkt desky nebo písně.

Před dvěma lety došlo v Mad Sin k zemětřesení, hodně se promíchala sestava a rušilo se turné a koncerty. Můžeš přiblížit, k čemu tam došlo, obyčejná ponorková nemoc nebo názorové rozdíly?

No, jak jsem již říkal, není to vždy lehké hrát ve špičkové kapele. Přináší to sebou i negativní jevy, z nichž některé jsou obtížné k vyřešení, zatímco jiné se dají zvládnout tím, že všichni se budou chovat jako profesionálové.
Před dvěma lety se věci již nedaly zvládnout, pohár přetekl a já neměl jinou možnost, než odejít. Nahrál jsem s kapelou nové album, které se ještě nevydalo.

Myslím, že díky odchodu z Mad Sin, jsi přišel o pravidelný příjem slušných peněz. Čím se teď živíš, kromě hraním s punkovou kapelou Bad Co.?

Hm, to máš pravdu. Protože jsem celá léta hrál minimálně ve dvou kapelách, nikdo mě nemusel kontaktovat kvůli práci a tak se stalo, že najednou po odchodu z Mad Sin jsem si říkal „ Sakra, ozve se mi někdo“? No jak se ukázalo, nikdo mi práci bubeníka nenabídl. Kvůli personálním změnám, Bad Co. koncertovali velice málo, a tak jsem prožíval těžké časy. V roce 2015 jsem se dal dohromady s Chris W. Janym, což je výborný kytarista a skvělý zpěvák a textař a začali jsme experimentovat s hudbou, kterou jsme nikdy v minulosti nedělali, ale líbila se nám již od 90. let.Tak vznikla kapela „Ghostmaker“, což je vlastně trio, který hraje rock, post punk, a blues. Zatím máme dvě nahrávky a snažíme se prorazit mezi „začátečníky“. To celé mě dělá mnohem mladším, než jsem. Mám malé nahrávací studio v naší zkušebně a pomáhám mladým hudebníkům s nahráváním, manažerskými radami a aranžováním jejich hudby, což mě fakt hodně baví.

Chip Hanna a The Berlin Three je moc prima hudba. Jak se dal ten projekt dohromady a kdo koho oslovil? Je stále aktivní nebo již neexistuje a tak jsou dvě vydaná alba již jen vzpomínkou na tenhle skvělý soubor?

Díky moc! Miluju Chippa. Jeho talent mě málem vyrazil mozek z hlavy, když jsme se potkali na festivalovém turné pro PLY Records. Myslím, že to bylo v roce 2007 a hrál na bubny v „US Bombs“ a já jsem ho již předtím viděl bubnovat v kapele“ One Man Army“. Po prvním koncertě toho turné v roce 2007 jsem balil svoje bicí, když ke mně Chip přišel a ptal se mě, co si myslím o country. Já mu odpověděl, že se mi to líbí, ale jen to klasický, to moderní mě nijak nebere. Nato Chip šel dozadu, přinesl si kytaru a začal zpívat Hanka Wiliamse. Páni, ten hlas, to mě dostalo. Potom jsme vždycky po koncertě měli s ním, Tex Mortonem a Vallem od Mad Sin zkoušku a nakonec se rozhodli zformovat kapelu. Natočili jsme dvě skvělý alba a cestovali hlavně po Německu a taky po zbytku Evropy. Chip žije v Arizoně, takže není tak lehké se zase sejít kvůli hraní. Opět jsme se sešli před třemi lety, abychom nahráli další desku a podnikli malé turné. Nahráli jsme 12 písniček v mým studiu a Chip to všechno namixoval v Arizoně. Bohužel, žádný label o to neprojevil zájem a my sami nemáme peníze, abychom si to vydali, takže bohužel, porce skvělé hudby teď pomalu zapadává prachem na hardisku. Jaká škoda.

Vždycky ses připojil ke kapele nebo někde jsi měl „svoje dítě“, ke kterému se ostatní připojili?

No, jak jsem se zmínil už dřív, zformoval jsem kapelu „ Ghostmaker“, což byla kapela, začínající s Chrisovými demosnímky. „The Berlin Three“ byl spíše jen projekt a předtím jsem se já přidával již k existujícím kapelám.

Hraješ v psychobilly kapele, v rockabilly kapele a teď taky v punkový. Jak rozdílná je technika bubnování pro každý z těchto stylů. Je kapela Bad Co. tvůj šálek čaje nebo jen šance, jak hrát naživo?

Ať hraju jakoukoliv hudbu, je ve všech směrech pořád stejná technika hraní, jen s tím rozdílem, že někdy do toho musím dát víc energie, někdy míň. Moc rád hraju tichou a pomalou hudbu, čemuž asi moc nevěříš, že jo? „Bad Co.“ je jen projekt, ale jejich hudba je moje krevní skupina.

Proč si myslíš, že ani psychobilly ani rockabilly nikdy nebyly masivnějším hnutím?

No, rockabilly bylo dost masivní hnutí v 50.letech, tedy alespoň v Americe. V 70. letech vzniklo v Británii hnutí neo-rockabilly, což bylo taky dost velký a The Stray Cats to dostali až na mainstreamové hitparády. Rock´n´roll bude vždy ovlivňovat spoustu lidi po celém světě. Psychobilly bylo vždycky hutnější a rychlejší a tak se kvůli tomu nikdy nestalo tak rozšířeným. Což ani moc nevadí, protože na celém světě je velká scéna, která psychobilly podporuje.

Mám skvělou country desku Artura Bassica z The Lurkers nazvanou Big Art Peters, kde hraješ nejen ty a Tex Morton, ale i Texas Terri. Jak tenhle projekt vznikl?

Artura jsem poprvé potkal někdy v půlce 90.let, kdy byl na turné s The Lurkers a já a Tex Morton jsme hráli v kapele „Fabsi und der Peanutsclub“, která jim předskakovala. Moc jsme si to spolu na tom turné užili. Arturo je velice laskavý, intelektuální a zábavný do morku kostí. Po několika letech jsem ho opět potkal v berlínským klubu „ Wild at Heart“ a zase jsme si to užili. Uli, který bar provozuje a má kapelu „ Church of Confidence“ mi řekl, že Artura navštívil v Anglii a slyšel jeho country nahrávky a moc se mu líbily. Ten večer Uli učinil nabídku, aby se ta hudba nahrála s opravdovou kapelou, protože na kazetě zpíval a hrál na kytaru samotný Arturo. Ten se ošíval, že si nemůže dovolit zaplatit opravdovou kapelu (pankáči jsou vždycky švorc, vždyť to znáš), ale nicméně by o nahrávku stál. No a tak Tex a já jsme se vložili do debaty a řekli mu, že bychom mu pomohli nahrát album i zadarmo, protože jsme kámoši. Arturo tomu nechtěl věřit a trvalo pár piv, než se rozhodl do toho jít. Uli má v přízemí baru „ Wild at Heart“ nahrávací studio a tak se sen stal skutečností za pár týdnů. Co na to můžu říct…..? Získali jsme Holly Burnetta, aby hrál na basu, což umožnilo nahrát všechny skladby naživo. Měl bych říct, že Tex, Holly a já jsme byli už sehraný z rockabilly kapely „ Dusty Gray and his Rough Riding Ramblers“, takže nám šla práce rychle od ruky a během dvou večerů byly základy nahraný. Arturo byl tak šťastný když to slyšel a dal svýmu zpěvu a akustický kytaře to nejlepší. Vyšlo z toho skvělý album a já nikdy na ty skvělý dny plný pohody, přátelství a skvělý hudby nezapomenu.

Děkuji za rozhovor.

Pro RockabillyCZ
Vítek Formánek

stars

Doporučujeme
Reklama
Kontakty Rockabilly.cz

Inzerce, e-shop, koncerty
Pavel Růžička
+420 777 285 324
pavel@rockabilly.cz

Grafika, DTP, kapely, správa obsahu webu
Petr Židlický
+420 608 956 648
petr@rockabilly.cz

Produkce, e-shop
Martin Maucha
+420 603 740 177
martin@rockabilly.cz

Podporujeme