The Train Robbers

 

S touhle kapelou jsem se zatím nějak míjel a ještě jsem ji na živo neviděl. Když jsem se domlouval na rozhovoru s, pro mě neznámým jménem, Tomášem Cidlíkem, netušil jsem, že se známe už víc než 15 let, protože to je „Pankáč“ z Green Monster. Takže pak šel rozhovor skoro sám.

Proč se Ti vlastně říká Pankáč? Máš nějakou hudební minulost v tomhle směru?

Hele nikdy jsem nebyl opravdu pankáč jako takovej, spíš mě tak začali lidi říkat pro můj neformální přístup k životu a způsobu vystupování na veřejnosti. :-)

Před psychobilly jsem poslouchal úplně jinej žánr a v podstatě tenkrát jsem přišel k té mé přezdívce. Jezdil jsem s partou na cyberpunk techno. :-D Pamatuju si, jak jsme seděli s bandou na Kamýku (loď, co ji pak někam odtáhli a dnes je místo ní na Vltavě Bukanýr) a na křižovatce zastavil ruský armádní náklaďák značky Zil. Šlehaly z něho plameny na všecky strany, duněl beat v rychlém tempu a vezl partu jak z Mad Maxu. Do města dorazil kmen spiral tribe.

S Green Monster jsi hrál hodně dlouho. Můžu se zeptat na důvod Tvýho odchodu, personální problémy nebo změna hudební nálady?

Green Monster už delší dobu potřeboval nějakou změnu a připadalo mi, že se motáme v kruhu a nemáme nápad jak z toho ven. A já měl potřebu se pustit do něčeho nového, co by mi do života přineslo zase nějakou šťávu a radost z muziky.

Můžeš říct něco o historii své kapely – kdy vznikla a jak se dali členové dohromady?

Jsem zakládajícím členem kapely The Train Robbers. (Dříve basista kapely Green Monster po dobu skoro 15 roků, bez hudebního vzdělání). Jako kapela nejsme typickou rockabilly formací. Hrajeme takovou směs rock´n´rollu a psychobilly. Snažíme se jít cestou, kterou se zatím žádná z kapel pohybujících se na naší tzv. scéně nevydala.

Střídavě se během koncertu prolíná můj hlas se zpěvem Gábi a snažíme se všelijak se doplňovat a odpovídat si. Vznikli jsme v roce 2014, kdy se první “lupiči” sešli u mě v garáži.

Kapelu jsem tvořil já, Tomáš "punkáč" (kontrabas, zpěv). Adam (kytara) přišel do kapely jako první z nových členů místo tehdy končícího Honzy "Kelemena" a to na inzerát. Ten jsem uveřejnil už ani nevím kde, snad na nějakém bazaru hudebníků. Jako skladbu, kterou se uvedl, zvolil surfovou brnkačku, kterou mimochodem dodnes používáme jako předehru našeho představení s názvem Tornádo – jelikož ji nahrál na Jolana Tornádo – ...kupodivu ano, je to velmi nápadité, a velice originální, děkujeme za vaše uznání. Adam "Tornádo" jako malý chlapec chodil do klavíru a na kytaru a v pubertě do sklepa hulit trávu. Řekl bych že tehdy ho omámil zvuk undergroundové hudby. A sám se k tomu přiznává jako bývalý člen kapel Šárky Džvenk, Králíčí Jam, Zevl Parta a pod. Díky tomu ovšem přinesl do našeho projektu nápady a zvuk do té doby nám neznámý. Hlavně proto, že hraje na nástroje, které znějí i přesto, že nemají až tolik rockabilly design. Což bych řekl, že je u nástroje méně podstatné.

Dalším členem je Gábi - Bella Gabriela (zpěv), která přišla v době, kdy už jsme měli za sebou s první formací nahranou desku a v podstatě hledali něco, čím bychom osvěžili desku další. Už dříve poslala nahrávku s jejím hlasem a to v písni Tainted love od Soft Cell, jen ve verzi rockabilly, od Imelda May. Chodil jsem s tou nahrávkou za ostatními a pouštěl to pořad dokola s tím, že bychom mohli zkusit udělat druhý hlas a že by to naši novou desku zjemnilo a dostalo nový směr. Tehdejší bubeník Michal Mareš "Maršík" z toho zprvu nebyl nijak odvázaný, protože prosazoval hlavně hodně energický styl, až trochu punkově jednoduchý a rychlý. Během několika zkoušek však bylo evidentní, že Gábi není jen vokalistka, ale že zaslouží dát prostor a do dalšího fungování kapely přinese hodně nového.

Tomáš Vrňata alias Vincent Zahradník (nikdo netušíme, jak k této přezdívce přišel, ale slíbil, že nám to jednou prozradí) dorazil do kapely jako poslední nový člen a hraje na bicí. Rovněž na inzerát zveřejněný po odchodu Maršika v době Covidu, kdy kapela řešila celou radu dílčích problémů. Jako např. s karanténou zrušenými koncerty, a s tím spojený nedostatek financí na novou nahrávku. A v neposlední řadě nedostatkem materiálu, který by byl vhodný pro novou desku. Jsme velmi rádi, že to byl zrovna on, kdo naši bandu obohatil svou přítomnosti, jelikož krom toho, že je výtečný bubeník, je hrozný dříč. Několikrát týdně chodí sám cvičit, drtí formu a k tomu pochází z hudební rodiny a sám má hudební vzdělání. Je zvláštní, jak nejhlučnější člen kapely dokáže být v normálním světě tichý až nenápadný člověk. Skromný a přitom tvorbu tolik obohacující.

Kdy jsi slyšel rockabilly poprvé, co to bylo, a co Tě na něm zaujalo?

Dobu, kdy jsem prvně slyšel nějaké to “billy”, bych zařadil do termínu "pure devadesátky" a vím to úplně přesně. Byla to kapela Batmobile z kazety tolikrát přehrané, že její zvuk připomínal zamotávající se pásku do hlavy magnetofonu. Nicméně jsem byl ujištěn, že vše je naprosto v pořádku že kapela takhle hraje. No, to mě vážně zaujalo a taky ta banda v "křivácích", co si onu proprietu donesla sebou ke mně do baru, kde jsem tehdy tak trochu bydlel.

Dnes, v době internetu a hlavně YouTube, je těžké zaujmout a přilákat diváka na živý koncert. Chodí na vás jen známé tváře, opravdoví srdcaři, nebo máte vlastní fanouškovskou základnu, která vašemu hraní dává smysl a vám osobně radost?

Ano, bez připojení si už život nedokážeme představit, a to ani my z generace X, která se tolik pyšnila, že i po příchodu Paegasu a Eurotelu chodila stále volat do telefonní budky a když byla navštívit maminku v kanceláři, tak tam viděla fax. Řekl bych, že tahle nová doba má pro hudebníky dvě roviny, jednu příjemnou a jednu o něco méně. Ta první je, že za jediný den dokážete svou tvorbu dostat mezi široký okruh uživatelů, posluchačů, kteří, aniž by s sebou museli nosit velká a do kapsy těžká zařízení typu walkman (přenosný magnetofon), nebo ti movitější discman (přenosný přehrávač s CD mechanikou), mohou vaší muziku poslouchat v podstatě kdekoliv, kdykoliv a hlavně zadarmo. Je to nanejvýš pohodlné a se všemi dnešními technologiemi i velmi kvalitní poslech. Jiná věc je ovšem sběratel archiválií, který doposud trvá na vlastnictví originálního nosiče s kompletním bookletem, obalem s designem, podtrhujícím obsah nově zakoupené desky. A pokud možno s podpisem alespoň hlavního protagonisty jeho oblíbené hudební skupiny. Pro ty ale tahle doba rovněž skýtá velmi příjemnou škvíru v podobě možnosti objednání vysněného nosiče v drtivé většině vinylové desky, například z Japonska či USA, a během několika týdnů postávání před poštovní přepážkou, obohatit svoji poličku novým pokladem. Co je už horší a to hlavně pro hudebníky, že v záplavě muziky z celého světa, která je dostupná 24/7, je velmi těžké zaujmout svoji tvorbou a dostat se tak na přední stránky playlistů renomovaných stream rádií či podcastů, kde o vás mohou moderátoři promluvit. V podstatě je to opět o penězích, kdy vám ihned po uveřejnění skladby, začnou chodit mailem zprávy o tom či onom serveru, který vás za úplatu upřednostní ve svém vysílání. Stal se z toho byznys, na kterém těží všichni kromě kapel. Na oplátku musím samozřejmě přiznat velice příjemnou zkušenost, kdy v obchodě ve frontě zaslechnete nápěvek vaši melodie s trhanými kousky textu. To by se asi jinak těžko přihodilo.

 

 

 

Hrajete pouze vlastní, nebo i převzaté skladby? A striktně v angličtině nebo sem tam i česky?

Kapela The Train Robbers hraje výhradně v anglickém jazyce a veškeré písně jsou naše vlastní. Pokud by to někdo chtěl zpochybnit, tak na svou čest můžeme prohlásit, že veškeré shody s ostatními kapelami hrající podobný styl, jsou čisté náhodné, anebo nám byly písně odcizeny. Ne, vážně. Snažíme se hrát co nejvíce svou tvorbu a to proto, že pokud je člověk majitelem nástroje, ještě neznamená, že je schopen dělat kapelu. Je samozřejmě celá řada revivalů a cover kapel, které mají svou posluchačskou základnu a jsou velmi úspěšní, dokonce se tím i živí. Je to hrůza, ale je to tak.

Nás samozřejmě ovlivňují kapely roky hrající na scéně rockabilly a jistě máme mezi nimi i své favority, na které se rádi zajdeme podívat a poslechnout nové i starší věci jejich repertoáru. Jsme rádi, když se chodí na koncerty podívat i obecenstvo z řad posluchačů jiných žánrů, ale co si budeme povídat, člověk se cítí nejlépe mezi svými a tím nechci škatulkovat, ale často se po koncertě setkáme s názory na naši hudbu, které nejsou zcela v obraze, a v podstatě nesouhlasí s naší snahou o autenticitu.

Záleží zvuk rockabilly i na tom, na jakých značkách a jak starých nástrojích se hraje? Čím starší, tím je zvuk "původnější"? Je dnes ještě možné přijít s něčím novým, s jinou technikou? Nebo už je všechno dané a stabilní a lidé to tak vzali?

Věčná debata o nástrojích, jejich zvuku, snímacích jednotkách, strunách a jejich vlivu na původnost zvuku rockabilly. Nemyslím si, že kvalitní drahý nástroj udělá z úplného vemena virtuóza, a ani virtuóz nezahraje na dveře od chlíva. Ale spíše to bude tak, že každý muzikant má svoje oblíbené nastavení aparátu, zvuk, který mu připadá ten správný a díky tomu je výběr mezi kapelami pestřejší a rozmanitější. A hlavně vždycky za všecko může zvukař, to dá přeci rozum. Sám už roky hledám ideální nastavení a struny, které mají pěkný zvuk a zároveň se na ně příjemně hraje, ale jak říkám, je to hodně o tom, čeho vlastně chcete dosáhnout, jelikož původní rock´n´rollové kapely neměly dnešní možnosti a zvuk, a jaký to byl rachot.

Máš nějaký idol nebo hudební vzor, který Tě inspiroval a ovlivnil a jehož skladby třeba i hrajete?

Pokud se mužů vyjádřit za celou kapelu, protože se mi nechce to s každým členem probírat zdlouhavě po telefonu, tak zcela jistě každého z nás ovlivňují jiné směry a jiní interpreti. Zároveň si ale myslím, že se s tím nedá úplně počítat při skládání vlastních písní. Co se mé osoby týče, tak zcela jistě stojí za zmínku Batmobile, The Meteors, King Kurt a z těch starších Buddy Holly, Gene Vincent nebo například Elvis. Spousta dalších by si zasloužila vyjmenovat a můj hard disc obsahuje několik set giga této hudby. Ale to by bylo na dlouho, jelikož jsem dělal i příležitostného DJ na akcích kolem rockabilly.

Proč je podle vás u nás rockabilly scéna tak malá a proč se ve světě stále hraje a vznikají nové kapely, na které chodí tisíce lidí, přestože jde o hodně starý styl? Má v sobě něco, co jiné směry ne?

No víš, scéna... nemám úplně rád tohle označení, protože si myslím, že u nás ani tak scéna neexistuje. Ve své podstatě jde o partu – i když početnou – kamarádů, známých, co se rádi pobaví společně na akci a při tom si jdou poslechnout svoji oblíbenou hudbu. Samozřejmě přichází a odchází mnoho lidi, kteří k tomu stylu přičuchnou, nakoupí trika, košile, pár desek a za pár měsíců jdou nakoupit oblečení třeba na Hip Hop. Chodí to v takových vlnách asi po deseti letech.

Rockabilly je styl života, řekl bych, a není to úplně tak o množství peněz, které je člověk ochoten utratit za svou image, ale spíš o tom, jak vystupuje i v soukromí a ve svém osobním životě. Mladí rockeři nemají na značkové oblečení a přesto je v nich víc rock´n rollu, než v kde jakém majiteli US veterána oblečením připomínajícího Elvise v době, kdy hrál v Las Vegas.

Ve světě je tenhle styl mnohem populárnější a rozvinutější, samozřejmě, protože u nás po celou dobu, co jinde poslouchali od padesátých let kapely rhytm and blues, gospel, boogie woogie, jazz, country nebo rock´n roll, tady bujela komančema podporovaná lůza, která zbavila lidi vkusu. Nemáme historii a těch pár výjimek, jež rodiče počali na undergroundovém dýchánku, se snaží co mohou. Jinak, co se stylu týká, řekl bych, že lidi táhne pro svou eleganci, lehkost a při tom je stále drsný. Chlapi jsou často gentlemani a dívky stydlivky. Je to takové roztomilé a líbivé, prostě stará škola. Samozřejmě, když někomu rozlijete pivo na košili nebo nedej bože šaty jeho dívky, pak si to nejspíš trochu sliznete, ale to k tomu patří.

Co podle Tebe je rockabilly a co tam už nepatří? Je nějaká oficiální hranice nebo je to spíš individuální pocit?

Už jsem to tu hodně popsal. Podle mě je to hlavně životní styl a všecko co k tomu patří. A díky tomu, že u nás je okruh uživatelů velmi úzký, tak se okamžitě dozvíte zpětnou vazbu, když něco přepísknete. Když například uvedete song, který už je za hranou, tak vám to publikum dá ihned vědět. Co už do této kategorie nepatří? No osobně si myslím, že hodně mladších kapel hodně a podle mě zbytečně přitvrzuje, jak v textech, tak ve zvuku a stylu hraní, a mě to nesedí. Ale to je jen můj názor, jsem už asi staréj. :-)

Děkujeme za rozhovor

Pro Rockabilly CZ
Vítek Formánek a Eva Csölleová
(Foto: archiv kapely The Train Robbers)

 

Doporučujeme
Reklama
Kontakty Rockabilly.cz

Inzerce, e-shop, koncerty
Pavel Růžička
+420 777 285 324
pavel@rockabilly.cz

Grafika, DTP, kapely, správa obsahu webu
Petr Židlický
+420 608 956 648
petr@rockabilly.cz

Produkce, e-shop
Martin Maucha
+420 603 740 177
martin@rockabilly.cz

Podporujeme