...o začátku rock´n´rollu v Československu

Když si v amfiteátru lesního divadla v Řevnicích po vystoupení své kapely George Diesel Band na letošním Rumble před nás sedl zpěvák Jiří Bíbr Šimák, popravdě jsme netušili, co všechno má tento matador za sebou. Protože v době příchodu rock´n´rollu jsme ještě chodili po horách, zajímalo nás vyprávění z první ruky. Na to se nabalovaly další otázky a tak z toho nakonec vzniklo zajímavé povídání.

 

Jirka Bíbr Šimák

Dočetli jsme se, že Vaše rodina měla příbuzné v zahraničí a ti Vám do komunistického Československa v roce 1957 posílali hudební časopisy a rock´n´rollový desky. Neměl jste potíže s úřady jako západní živel? Nevychutnali si Vás o čtyři roky na vojně?

Ano časopisy (v angličtině, pochopitelně) mě příbuzní zasílali a později i dlouhohrající desky. Určité potíže z toho plynoucí byly. Například celní úředník vzal klíče a přes celou jednu stranu LP škrábl. Pak mi ji podal a popřál mě příjemný poslech. Jinak jsem s tím ani žádné velké potíže neměl, protože jsem stejně byl na černé listině kvůli mému rodinnému původu. Nejsem si vědom, že by se tato skutečnost nějak promítla do mé vojenské služby. Tam přišly na řadu problémy jiné, ale to je na knihu.

Byl jste jedním z prvních, kdo hrál rockń roll v Praze. Bylo to něco podobného jako ve filmu Šakalí léta, všechno okolo totalitně šedé, jen Vy trochu jiný, svůj a pekelně provokující?

Ze začátku mé hudební kariéry jsem zpíval s akustickými kytarami, nebo piánem, na které hráli moji kamarádi, po různých mejdanech a slezinách. Později jsem začal s malou partou vystupovat v jedné hospodě Na Ořechovce, kde jsem bydlel. V hledáčku policie jsem už stejně byl, nejenom kvůli hudbě. Říkali mě, že jsem příslušník tak zvané "zlaté mládeže" a nejenom mě.

Tehdy jste žil na Ořechovce. Byli jste nějaká úzká enkláva lidí, kteří měli rádi rock´n´roll, ale dali jste se počítat na prstech obou rukou, a i tak se snažilo Stb mezi vás infiltrovat svého člověka? Něco podobného, jako o 22 let později, když přišel punk a těch odvážlivců bylo málo a stejně je policie potírala, stříhala, mlátila a vyhazovala ze škol a zaměstnání?

Na Ořechovce, Bateriích a vůbec v Praze 6, hlavně ještě v Dejvicích a Bubenči bylo poměrně dost mladých kluků a holek, kteří rock and rollu holdovali, z velké části díky mě a deskám, které jsem vlastnil. Tím netvrdím, že jsem byl jediný. Postupně začali desky s r´n´r vlastnit i další, většinou kluci. Všichni jsme se znali, protože v celé Praze jich byla hrstka. Také se začaly objevovat první magnetofony a začaly se ty desky nahrávat, čímž se zvýšila rychlost jejich šíření. V té době jsem neznal nějaký pokus ze strany policie se jakýmkoliv způsobem mezi nás infiltrovat. Ze škol jsem byl vyhazován z několika důvodů. Kvůli mému původu, byl jsem stručně řečeno grázl, kvůli mému chování a nakonec i hudbě. Nejvíce jim vadilo, že jsem zpíval anglicky.

Jen tak povrchně víme, že když se v Mánesu tancoval rock´n´roll, psalo o tom Rudé právo, jako o něčem nemravném a tanečníci byli odsouzeni do vězení. Teď zpětně, nezdá se Vám směšné, že v Americe se k tanci r´n´r stavěli stejně a dokonce Elvisovo hýbání boky brali jako obscésní? Země svobody, ke které jste vzhlíželi obdivně, jiný režim a stejný názor jako u nás ve stejnou dobu?

V Mánesu se v roce 1957 skutečně tancoval r´n´r a policie zasahovala a to celkem velice drsně. Tuším, že šest lidí skončilo před soudem a dostali od 2 do 4,5 roku vězení. V USA se Elvis bral jen do půl těla v televizi, to je také pravda, ale z jiných důvodů. Televizní stanice a rádia měly tak zvané mravnostní předpisy a těmi se řídily. Spojené státy, hlavně některé státy Unie byly dosti puritánské a prudérní. Zásadní rozdíl byl v tom, že tažení proti této hudbě nebylo řízeno STÁTEM, ale privátními spolky. Například Spolek starých panen v New Jersey, těm tato hudba moc nevoněla. Také v jižních státech bylo hodně lidí rasisticky zaměřeno (v USA pořád platila segregace) a nechtěli mít nic do činění s černošskou hudbou. Jejich děti, jak se nakonec ukázalo, byly jiného názoru. R´n´r to nakonec byl, kdo velkou měrou přispěl k odbourání rasových bariér. Musíte pochopit, že Amerika je skutečně svobodná zem, kde každý má nezadatelné právo projevit svůj názor na cokoliv. To zde ještě není a hodně dlouho nebude - nošení zbraní, hanobení státních symbolů a podobně. To vše je v Americe normální a zcela přípustné.

Když jste založil Crazy Boys s Miki Volkem v roce 1960, bylo to už volnější a mohli jste v pohodě hrát ve své hospodě nebo klubu, nebo jste odehráli tři písničky, než vás někdo nahlásil, přijela policie, vypnula proud a všechny sebrala?

S Mikim jsme založili Crazy Boys v roce 1960, ale doba nebyla pořád této hudbě nakloněna. Drtivá většina vystoupení končila příjezdem policie a vystoupení bylo přerušeno. Pak mne přátelé poradili, že je nutné pro kapelu míti zřizovatele. Tak jsem to s nimi zařídil a dostali jsme papír, že jsme kapela ČSM závodu Avie Čakovice a když ten papír s razítky a podpisy policie viděla, tak většinou se přestala dále vyptávat. Stejně však pak následoval zákaz hraní pro Crazy Boys na území Prahy, takže jsme museli svoji činnost přesunout do okolních vesnic. Nevím přesně jak ostatní, ale já jsem býval na policejních stanicích dvakrát až třikrát týdně. Bylo to ale i k vůli jiným "přestupkům".

Stihl se u nás nějak masivněji rock´n´ roll rozšířit, že by ho hrály desítky kapel a byli tu stovky fanoušků, nebo pak přišla vlna Beatles, kapely je kopírovaly a r´n´r pomalu zůstal opět okrajovou záležitostí?

Máte pravdu v tom, že éra r´n´r existovala v Československu jen, řekněme od roku 1957 do roku 1962. Pak už přišla vlna Mersey soundu, tedy anglických skupin. Jen pro představu. Když Crazy Boys začali svou činnost v roce 1960, bylo v Praze zhruba 8 podobných skupin. V roce 1963 jich bylo (podle neověřených informací) 680. Čili dá se říci, že západní hudba se velice rychle (díky nám, průkopníkům) v Československu zabydlela. Fanoušků byli tisíce, ale rock and roll díky Mersey vlně ustoupil do pozadí.

Čistě hypoteticky, kdybyste nemusel na vojnu, myslíte si, že byste s Crazy Boys a Volkem byli třeba tak slavní jako Olympic a jeho osud by neskončil, tak jak skončil, nebo by se stejně dal na sólovou dráhu, protože jeho ego a touha po slávě byly velké? Jaký byl jako člověk?

Kdybych nemusel v roce 1961 na vojnu, tak by se určitě velice rozšířil počet mých fanoušků. Miki by pokračoval v sólovém zpěvu s největší pravděpodobností také. Už začal zpívat i za mé přítomnosti v kapele. Pak by se zřejmě situace dostala do bodu, kdy by byli dva velcí kohouti na jednom smetišti. Miki s Mirkem Berkou by pravděpodobně šli do Olympicu stejně, já bych vytvořil novou kapelu (asi se stejným jménem) a kam až bych to dotáhl s popularitou u fanoušků, je otázka pro Bohy. Možná hodně daleko z jednoho důvodu, že jsem ještě v době, kdy Miki v kapele byl, začal skládat vlastní songy, zpívané s českými texty. To v té době prakticky nikdo nedělal. Jako příklady uvedu alespoň dva - Černý brouk a Stín v kávě. Kapela SPUTNICI zpívala v češtině také, ale otextovali česky americké songy. V tom byl podstatný rozdíl.

Když jste utekl do Austrálie, zůstal jste u hudby, nebo musel pracovat, abyste se uživil a na hraní Vám nezbyl čas?

Po příchodu do Austrálie jsem se živil nejprve různě. Od nekvalifikovaného dělníka v továrně až po stavební firmu (jsem původním povoláním stavař). Pak jsem přešel s australským partnerem k vybudování nahrávacího studia a tím pádem jsem se nakonec vrátil i k aktivnímu provozování na pódiu. Studio jsme otevřeli v roce 1976. Aktivním provozováním hudby jsem se ale neživil, jen bavil a přivydělával.

Prý jste přišel do styku i se začínajícími AC/DC, mohl byste o tom říct trochu víc?

Jedinou výjimkou (v mém nehudebním období) bylo bleskové setkání se s tehdy prakticky neznámou skupinou AC/DC. Pokud je mě známo, tak se v Sydney rozešli se svým sólovým zpěvákem Dave Evansem. Zbytek skupiny se přestěhoval do Melbourne. V Melbourne jsem žil už já od roku 1968. Vzali nového bubeníka a basistu, to se psal rok 1974. Přes toho basistu jsem se dostal do styku se skupinou já. Nacvičilo se asi 12 skladeb a absolvoval jsem s nimi jedno vystoupení v pubu, který se nacházel ve čtvrti Moorabbin a kde vystoupila ještě jedna skupina ten večer. Už asi dva týdny před tím jsem zaslechl jméno Bon Scott. Pokud je mě známo, oni s ním již jednali před tím, ale měl nehodu, myslím na motorce a byl v nemocnici. Tak vzali mě na rychlovku a pak mě zase vyhodili. Potom přišel Bon. Myslím, že ty důvody proč vzali jeho a ne mne jsou asi dva. Za prvé, já jsem byl imigrant a celkem čerstvý. Za druhé on pasoval lépe do jejich se utvářející image. Byl trestaný (už několikrát), potetovaný a převlékal se za holky. Celá kapela si, hlavně později, vytvořila image nezkrotných "darebáků" a "grázlů". K tomu ostře kontrastoval vynikající kytarista Angus, který drtil kytaru a běhal a skákal po pódiu ve školní uniformě. To vše se z mého pohledu odehrálo asi ve třech nedělích. Mě zůstaly jen super vzpomínky.

Vrátil jste se poprvé v roce 1993 a teď ještě pořád hrajete s kapelou i v relativně demokratickém zřízení. Je ten pocit zpívat r´n´r jiný a je i jiné publikum než tehdy, nebo je to jiná generace, ale pocity jsou stejné?

Ano, po příletu do Československa (které se zakrátko rozdělilo) jsem byl vtažen zpátky do hudebního dění. Hostoval jsem nejprve se skupinou Cadillac, pak s Mefistem a Classic Rock And Roll bandem. Nakonec jsem si vytvořil i několik svých kapel. Co se týká pocitu, který ze zpěvu mám, tak bych řekl, že je to lepší, než kdykoliv předtím. Obecenstvo a fanoušci mě více rozumí, tedy mému projevu a hudbě. Řekl bych, že jsou hudebně vzdělanější, než byli v letech šedesátých. To pak mě dává větší uspokojení z toho, že vůbec ještě zpívám.

Děkujeme za rozhovor.

Pro RockabillyCZ
Vítek Formánek a Eva Csölleová

stars

Doporučujeme
Reklama
Kontakty Rockabilly.cz

Inzerce, e-shop, koncerty
Pavel Růžička
+420 777 285 324
pavel@rockabilly.cz

Grafika, DTP, kapely, správa obsahu webu
Petr Židlický
+420 608 956 648
petr@rockabilly.cz

Produkce, e-shop
Martin Maucha
+420 603 740 177
martin@rockabilly.cz

Podporujeme